babí léto, toulky lesem, bylinkový čaj a večery u kachlových kamen...?  tady se to smí...

Podzim je v lese nádherný...vlídný a kouzelný... Pojďte se bezstarostně brodit zlatým listím. Zachumlejte se do deky, poslouchejte, jak ševelí stromy, zobněte si domácího štrůdlu a nezapomeňte si přecedit ten bylinkový čaj... Ten, co se luhuje v konvici na kamnech... Med od souseda včelaře najdete na polici... Tak pojďte podzimně snít...

 ...nechejte se unášet krásou přírody a kouzlem starých časů...

Nezbedného srnečka už nemáme, ale ve vzpomínkách je tu stále s námi... Stále ho vidíme, jak chodí do lesa a v podvečer se vrací "domů" pro něco dobrého na zub a pro pohlazení na dobrou noc... Sice spásl všechny růže, ale patřil k nám...

...tak jako my patříme přírodě...

 


  Proč děláme, co děláme?

 a jak to vlastně začalo?

Když jsme zpustošený objekt Lichtenštejnské hájenky s přilehlou stodolou na spadnutí před lety s manželem koupili, řada lidí nám říkala: „Tu barabiznu zbourejte a postavte něco pořádného!“ No tak my jsme tu barabiznu vystavěnou 1910 za Johana II. Dobrotivého z Lichtensteinu „trochu opucovali“ a troufnu si říct, že tu bude důstojně stát minimálně dalších 100 let... (No jasně, že během rekonstrukce jsem měla několikrát chuť zbourat ji sama...)

Za žádnou cenu jsem nechtěla sklouznout z vize, kterou jsem si vyrobila v hlavě téměř okamžitě, když jsem zanedbaný objekt viděla poprvé. Tenkrát tam řehtalo osm ustájených koní, místo podlahy byla udusaná hlína se slámou a ze stropu visely pavučiny o velikosti deky. Nicméně byla krásná. Dýchalo z ní něco ohromně uklidňujícího, fascinovala mne, nebyla to jen budova, byl to zhmotněný cit.

 

  je to jako s tím srnečkem...

Ještě jednou se ohlédl. V očích se mu zaleskl odraz večerního slunce a pak už definitivně zmizel v hloubi lesa...

Uzdravil se. Sice ta cesta byla dost dlouhá a náročná, ale byl zdravý. Je to moc hezký pocit – uzdravovat a dávat věcem smysl. 

Rozbitého malinkého srnečka mi tenkrát strčil do rukou neznámý řidič a odjel. Jsem ráda, že jsem jeho záchranu nevzdala. Je to vlastně úplně stejné jako s tímto domem...  

Dávat dál... To je to, co dělám... 

Jeho oprava byla také celkem vyčerpávající, ale stála za to. Teď je to opět ten silný spokojený dům, plný energie, kterou může dávat dál.A to je přesně ono!


Uzdravovna duší

Nechci jen pronajímat ubytování, ráda bych vracela unavené a často rozbité lidské duše zpět do jejich světa skrze pohodový a klidný pobyt v přírodě.

Ráda bych, aby lidé vnímali tu její obyčejnou krásu a radovali se z jejích neobyčejných maličkostí

Návrhářka nebo šílenec?

Nechtěla jsem pomoc firem ani řemeslníky (no dobře - tak minimum :-). Chtěla jsem SAMA/SAMI. Jsem interiérová návrhářka, miluji neobvyklá řešení, hravost (tou jsem se nakazila od dětí), přirozenost a slovo „neřešitelné“ je pro mne obrovská výzva. A jsem možná také šílená, protože stále hledám v lidech to lepší a stále věřím, že láska je tou největší hnací silou života.. Na ní to celé stojí..

Všichni jsme jeden druh, už teď Vás mám ráda...

 nejen dovolená!

Ve 100 let staré lichtenštejnské stodole na Vás čekají toulky lesem, sbírání hub, večerní ohýnek nebo třeba pohádky u kamen...Voní to tu babiččinou bábovkou a laskavou pohodou...jako mámina náruč...

 

Tento mohutný dub se nad Vámi za Stodolou bude sklánět...Ve dne Vás nechá nekonečně snít a večer dlouho krásně bdít...

  Je totiž asi kouzelný - říkají nám hosté...

Jediný platný zákon je tu harmonie 

Chci jen malinko zbrzdit ten shon a ukázat lidem, že život může mít i jiné barvy než bilboardy, neonové nápisy, monitory počítačů a televize. Stodola TV záměrně nemá. Rádi bychom, aby si naši hosté povšimli, že nejlepší programy vysílá příroda. Zvuk i obraz ve špičkové kvalitě. Věříme, že tato změna bude opravdu příjemná... Chtěla bych nabídnout možnost zvolnit dech a vnímat to, co je nám všem tolik vlastní a přesto někdy úplně cizí...


Rychle tedy přivřít oči, nechat se mámit vůní jehličí, poslouchat jak venku šumí les, jak v kamnech spokojeně praská oheň...možná zaslechnout lehký šustot křídel a třeba i zahoukání sovy – znamení, že už je vážně čas jít spát...Tak si k nám přijeďte odpočinout...

Ke snídani bude ten koláč! Peču vážně ráda.  A abych nezapomněla, v kuchyni visí starožitné hodiny, které schválně neměří čas... 


Tak si vezměte křídu a napište jeden druhému něco moc hezkého!


 O počítání světlušek

Mým cílem rekonstrukce bylo zachovat v maximální možné míře atmosféru staré stodoly a současně splnit nároky moderního člověka na pohodlnou dovolenou. Původní kamenné zdivo s místy oprýskanou omítkou zůstalo přiznáno a poněkud surový a chladnější vzhled dorovnávají dřevěné podlahy, podhledy a naducané lněné závěsy, za kterými se dětem tak báječně schovává...

Komu by se zdálo tepla málo, může si uvařit bylinkový čaj. Nejde ho lehce. Kuchyňské skříňky jsou opatřeny černým tabulovým nátěrem, takže křídou načmárám: ČAJ JE TADY a HLAD MÁM JAKO VLK, takže JEŠTĚ KOLÁČ BY SE ŠIKNUL! Mám legraci ráda – přijde mi, že se lidé nějak zapomněli smát a že nevulgárního humoru je jako šafránu.

Chci, jim vrátit takovou tu upřímnou dětskou radost. Chci, aby se cítili šťastní. Tak si vezměte křídu a napište jeden druhému něco moc hezkého! A pokud by vás ani to nerozehřálo, přitopte si v pomněnkově modrých kachlových kamnech! Báječně se u nich nahřívají záda a čtou pohádky...

Třeba O neposlušné světlušce. Tu mají děti obzvlášť rády. Každé léto po setmění s nimi chodím brankou hned vedle našeho krmelečku do lesa tu nezbednici hledat. Je to nádherné! Tolik tančících bloudivých světýlek! A les vypadá tak vesele a tak slavnostně! A až všechny ty světlušky děti spočítají, tak pak hajdy pod peřinu! Staré schodiště na osmém stupni přátelsky zavrže ujištěním, že se vykročilo správným směrem...k vlastnímu nitru...


moc se na vás těšíme, d.   

Další služby: INTERIÉROVÝ DESIGN, LUXUSNÍ KVĚTINOVÁ ARANŽMÁ z imitací květin - hedvábí , IMAGE KONZULTACE

www.danielajanssendesign.eu